Praha → Paříž
Ráno 1. dubna začalo hodně brzy. Z Prahy jsem odletěl v 6:30 s Air France a první část cesty mě příjemně překvapila. Konfigurace sedadel 2-3 nabízela nečekaně dost prostoru — na krátkém přeletu přes Evropu člověk víc nechce. Snack byl skromný, ale za ten komfort to Air France rád odpustím.
Pět hodin v terminálu 2E-K
Skutečná zkouška trpělivosti čekala v Paříži. Pět hodin v terminálu 2E-K mi připomnělo, jak relativní může být čas. Na jedné straně technologické oázy s PlayStation 5 a nostalgií arkádových automatů, na druhé stísněnost malého prostoru. Touha prozkoumat zbytek letiště se rozplynula pod vidinou další bezpečnostní kontroly. Dubaj nebo Doha, evropská letiště v tomhle prostě nemohou dohnat.
Jedenáct hodin nad Atlantikem
Pak přišel hlavní hřeb dne — jedenáctihodinový let v Airbusu A350-900. Konfigurace 3-3-3 byla v ekonomické třídě pohodlná, ale co mě skutečně dostalo, byla atmosféra. Na palubě panoval uvolněný, téměř rodinný chaos, děti volně pobíhaly v uličkách a nikdo nikoho neokřikoval.
Jídlo bylo vynikající — od velkého menu na začátku až po lehčí servis před přistáním. Ale největší game changer? Po pár hodinách se v zadní části letadla otevřel self-service bar. Volně dostupné pití, sendviče a drobné občerstvení udělaly z dlouhého letu spíš společenskou událost než úmorné sezení. Možnost prostě vstát a vzít si, na co máš chuť, posouvá zážitek o úroveň výš.
San José — konečně
Po jednadvaceti hodinách na cestě mě přivítalo San José. Přistál jsem v pět odpoledne a 1. dubna se tak stal mým nejdelším dnem v roce. Ale dobrodružství neskončilo.
Uber v šedé zóně
Tři kilometry do hotelu — a hned lekce z místního folkloru. Uber je v Kostarice v šedé zóně, na letišti technicky zakázaný. Přesto jsem to zkusil. Vyšplhal jsem z příletové haly k odletům, přes parkoviště vyhlížel svůj spoj. Když jsem na řidiče zamával, jen odměřeně odsekl "no" a zmizel. Blízkost policejních hlídek asi udělala své.
Za minutu mi pípla zpráva: "Můžete dojít dál na křižovatku?"
Letiště v San José je naštěstí malé. Po třech minutách rychlé chůze jsem řidiče našel těsně za výjezdovou zatáčkou. Když jsem nasedal, měl zjevně větší nervy než já — pohled na stokilového Evropana, který se suverénně pohybuje v jejich zakázané zóně, ho trochu vyvedl z míry. Nakonec mě za 3 000 CRC dovezl bez problémů až k hotelu.
Strach má často velké oči. Stačí nasednout.
