Letiště Dauhá - noc první - směr BKK
Letiště v Dauhá je zkrátka nádherné. Uvnitř jezdí po stranách futuristický vlak, kterým si lze zkrátit cestu skoro o kilometr. Dominuje mu obří dóm, věrná replika oázy se vzrostlými stromy. V nižším patře má člověk pocit, že se ocitl uprostřed skutečné přírody.
Co už tak skvělé nebylo, byla strávená noc na letišti. Vzhledem k tomu, že za noc v letištním hotelu chtěli zhruba 7 000 korun, potřeboval jsem těch cca 10 hodin přečkat jinak. Rozhodl jsem se zaplatit si salonek. I s končící nemocí, která mě trápila už čtrnáct dní, to nakonec bylo celkem fajn. Před půlnocí jsem dorazil na místo, naložil si jídlo, dal si dvě piva a uvelebil se na dalších šest hodin v křesle. Když jsem ho v šest ráno opouštěl, zrovna začínali servírovat snídani. Takže jsem se ještě najedl a vyrazil k letadlu. Pokud cestujete sami, salonek je skvělá volba, jak se dobře najíst, napít a v klidu přečkat noc.
Letiště Dauhá - noc druhá - směr PRG a Ramadán
Netušil jsem, že můj plánovaný stopover s prohlídkou města vyjde zrovna na čas ramadánu. Vůbec jsem nad tím dopředu nepřemýšlel. Vystoupil jsem z letadla, prošel pasovou kontrolou a jelikož byly na letišti všechny obchody otevřené, neřešil jsem to. Měl jsem sice trochu hlad, ale řekl jsem si, že si dám něco až ve městě. Vzhledem k tomu, že bylo poledne a check-in na hotelu mě čekal až od dvou, nevzal jsem si taxi, ale rozhodl se jet metrem. 24hodinová jízdenka stála pouhé 2 dolary, což je opravdu zadarmo.
Stejně jako jsem nemyslel na ramadán, nepřemýšlel jsem ani nad značením v metru a nastoupil do vozu určeného výhradně pro ženy a děti. Zjistil jsem to ve chvíli, kdy ke mně přišel jakýsi dozorce, co to měl na starosti, a pasivně agresivně na mě vybafl: „Pane, vy jste tady s dětmi?" Neměl jsem v úmyslu se s ním dohadovat, takže jsem jeho tón ignoroval, omluvil se, že jsem si nevšiml cedule, a přesunul se do vedlejšího vozu. Mohli by to mít označené trochu lépe, standardní piktogramy člověk moc nezkoumá, pokud zrovna nehledá toaletu.
Po výstupu z metra a krátké procházce městem mi začalo být divné, že je všude liduprázdno. Když jsem vešel do kavárny, zaměstnanec mě upozornil, že probíhá ramadán. A bylo to. Jídlo mi sice mohl zabalit s sebou, jenže já ještě neměl připravený pokoj a hlad už byl ukrutný. V tu chvíli mi došlo, proč po mně na celnici tak důsledně vyžadovali potvrzení o rezervaci hotelu. Spousta věcí ve městě totiž fungovala v omezeném režimu.
Po příchodu na hotel už bylo všechno v pořádku. Dostal jsem krásný, velký rohový pokoj. Hotelová restaurace normálně fungovala, takže jsem se mohl konečně najíst. Až na pár Filipínců jsem tam byl úplně sám.
Přes den se venku nepohnula ani noha. Polojasno, pro místní příjemných 24 stupňů — mně po třech týdnech v tropech trochu zima. Minul jsem několik výdejen jídla a našel jeden otevřený obchod, takže i během ramadánu se dá přes den nakoupit. V centru jsem zašel na tržnici Souq Waqif — normálně plná života, teď úplně utichlá. Až na ptačí trh bylo všechno zavřené. Když dokážou mít takhle zavřeno jinde ve světě, docela mě mrzí, že to nejde i u nás v ČR, kde by v neděli mohl být také klid. Svezl jsem se znovu metrem do centra, kde byl částečně otevřený obchoďák s kavárnou, a prošel si ještě moderní čtvrť.
Skutečné překvapení ale přišlo večer. Ulice najednou zaplavily davy lidí. Všechno se otevřelo, všude se jedlo, pilo a žilo. Chvíli jsem bloudil starým centrem a nakonec zakotvil v jedné restauraci, nečekaně na ten nejlepší hummus, jaký jsem kdy v životě měl.
ANO.
Na šestou ráno jsem si nechal objednat taxi, kde se dalo platit kartou. Za 160 korun mě řidič pohodlně dovezl na 6 km vzdálené letiště.
